Dům pro poutníky a fara – Římov – fara a dům pro poutníky

Dům pro poutníky a fara – pohled do historie

Dům pro ubytování poutníků v Římově postavili jezuité roku 1699. Po zrušení Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) v roce 1773 objekt sloužil nadále jako poutnický hostinec, od roku 1830 jako sídlo fary, školy i jako nájemní dům, který postupně chátral. Roku 2020 nemovitost zakoupilo Kněžské bratrstvo sv. Petra (FSSP) a zahájilo obnovu, aby dům mohl být navrácen svému původnímu účelu – obydlí komunity kněží i zázemí pro poutníky a farníky.

Poutní místo Římov potřebovalo ubytování pro poutníky už v 17. století. K tomuto účelu roku jezuité vybudovali v Římově nespecifikovaný dům již roku 1669, zatímco sami obývali svoji řeholní rezidenci. Počet poutníků narůstal a tak se jezuité roku 1699 rozhodli vybudovat pro poutníky dům nový a větší – dnešní budovu fary, č. p. 10. Možná se tak stalo podstatným rozšířením staršího domu pro poutníky, čemuž by napovídaly sklepy, které neodpovídají současnému půdorysu budovy.

Dům pro poutníky, dnešní č. p. 10, začal být stavěn 27. dubna 1699 a už koncem října byl dům dokončen. Jezuitské výroční zprávy k tomu dodávají, že na stavbu přispěl tehdejší českokrumlovský prelát Bohumír Kapoun ze Svojkova (který se téhož roku stal biskupem v Hradci Králové). Prelát tehdy také přikázal svým poddaným, aby přivezli dřevo na stavbu z jezuitských lesů. Poddaní údajně na stavbu sami věnovali to nejlepší dříví z vlastních lesů. (Kvalita dříví vysvětluje, že původní krov z roku 1699 se dochoval dosud, tedy 326 let, a jeho náročné restaurování dnes poněkud komplikuje plánovanou rekonstrukci.)

Pozdější římovská fara tak původně poskytovala ubytování poutníkům. Přízemí sloužilo jako šenkovna a současně se zde provozovalo řeznictví. Prvním nájemcem domu pro poutníky a současně řezníkem byl Laurenz Lutsch, který do Římova přišel z rakouského Kirchbergu am Walde. Spojení řeznické živnosti, šenkovny a pohostinství bývalo tehdy časné. V jarních a letních teplých měsících se ubytovávali poutníci, zatímco dobytek a ovce se pásly, v zimě se provozovalo řeznictví v malém masném krámu, který se dosud uchoval v klenutém průjezdu domu.

Poutníci spali na slamnících ve třech rozsáhlých nevytápěných prostorách v prvním patře a podkroví. To souvisí s tím, že procesí do Římova přicházela od jara – svátku Nalezení svatého Kříže (3. května) až do konce léta, kdy na svátek Povýšení sv. Kříže (14. září) končila poutní sezóna. Kromě tří nocleháren, nabízel dům také také „lepší“ ubytování pro šlechtičny (které nemohly přespávat v rezidenci řeholníků) i se suchým záchodem v patře – prevétem, jehož zbytky (část krakorce v podobě vyčnívajícího kamene ze zdi fasády) se dochovaly dosud. V domě se také zachovala původní černá kuchyně a barokní chlebová pec.

Po zrušení jezuitů roku 1773 bývalí jezuitští kněží v Římově působili nadále. Roku 1777 hostinec od komorního (státního) statku, zabaveného jezuitům, zakoupil Martin Hengster za 1500 zlatých a roku 1780 dům odkázal svému zeti Janu Borovému a po jeho smrti roku 1817 dům zdědila dcera Alžběta, provdaná za Františka Čížkovského. Poutní místo Římov a tedy i dům pro poutníky tehdy přečkaly své nejtěžší období, když „osvícenský“ císař Josefa II. roku 1785 usiloval zrušit poutě a poutní místa – včetně Římova.

Dům pro poutníky tehdy vlastnili manželé Čížkovští, ale protože měli vlastní hospodářství ve mlýně v Buzkově (dnes zatopeném Hněvkovickou přehradou), pronajímali římovský hostinec Antonínu Ptáčníkovi. Roku 1826 dům postihl požár a k tomu navíc ve stejném roce manželé Čížkovští přišli o oba syny. Proto se rozhodli poškozený dům prodat majiteli římovského zámku velkostatkáři Josefu Spatziererovi, který již dříve zakoupil někdejší římovskou jezuitskou rezidenci.

Spatzierer měl s Římovem velkolepé plány, jehož součástí byl poškozený dům pro poutníky. Z římovské řeholní rezidence, kterou dosud musel sdílet s kněžími, si chtěl vybudovat reprezentativní zámek a z římovského panství učinit průmyslové centrum. Jeho plány na stavbu koněspřezky z Českých Budějovic do Lince přes Římov zhatil nevyhovující terén. Ani stavba průmyslového komplexu na Malši se nepovedla.

Podařilo se mu ovšem roku 1821 vypudit římovského kněze Václava Klase z jeho původního bytu, na který měl v prostorách rezidence i po zrušení jezuitského řádu právo. Pod příslibem postavení nové fary do 15 let, jej „dočasně“ umístil nejprve do horších pokojů na římovském zámku. Soužití s velkostatkářem pod jednou střechou bylo pro kněze nesnesitelné. Václav Klas byl nakonec rád, že mohl být roku 1827 přeložen na faru ve Zhoři u Pacova.

Jeho nástupce, kněze Jana Marchala, roku 1830 velkostatkář Spatzierer ze zámku vysídlil docela. Jak faru tak také školu i s učitelem Janem Šimečkem dne 15. srpna 1830 vystěhoval ze zámku do zmiňovaného domu pro poutníky, který dal po požáru stavebně upravit. Tehdy bylo nad průjezdem s někdejším masným krámem přistavěno patro s dvěma menšími pokoji. Z šenkovny v přízemí a černé kuchyně byl vytvořen byt pro kněze, který byl vnitřním schodištěm spojen se dvěma pokoji v patře nad průjezdem. Z větší noclehárny pro poutníky v jižní části patra se stala školní třída a z menší noclehárny a pokoje pro šlechtičny byt učitele s rodinou.

Spatzierer se přitom písemně zavázal, že dokud nebude stát nová fara, bude každý rok faráři posílat ze zámeckého pivovaru půl sudu piva, a tímto slibem zavázal i všechny budoucí majitele zámku, dokud by nová fara nestála. Velkostatkář Spatzierer nakonec dovedl své hospodářství do finanční insolvence a roku 1844 římovský zámek i se všemi majetky prodal. Slib postavení nové fary nebyl nikdy dodržen a na sudy piva se zapomnělo. Římovští kněží byli nakonec přepraveni i o kus „zámecké“ zahrady, který měli u jedné z kaplí pašijové cesty (U Šimona) v místě, kde měla plánovaná fara stát.

Využití někdejšího domu pro poutníky jako fary a školy současně bylo od počátku nevhodné. Protože byt faráře se nacházel pod školní třídou, faráři si stěžovali na neustálý hluk. Škola na faře zůstala až do roku 1889, ale i potom museli římovští faráři rozsáhlý dům sdílet s dalšími nájemníky, které do domu umísťovali majitelé římovského zámku. Za tímto účelem došlo k vybudováním příček v prvním patře, které narušily vnitřní dřevěnou konstrukci a trámové stropy. Současná střecha je z roku 1917 a nahradila starší šindelovou.

V domě, který kromě kněze obývaly další čtyři rodiny, se nacházely jen dva suché záchody a společná studna na dvoře. Elektrika byla zavedena roku 1929 a tyto historické rozvody elektrického proudu fungují zčásti dosud.

Plány na přestavbu nevyhovující fary, která se až roku 1948 stala majetkem farnosti, zhatilo nastolení komunistického režimu. Dokonce ani darování budovy fary farnosti majitelem zámku Aloisem Dykem roku 1948 nebylo zapsáno v katastru nemovitostí. Římovská fara tak byla komunisty ovládaným státem zabavena spolu se zámkem a po dlouhá desetiletí udržována jen provizorně. Farář zde sice mohl dále bydlet, ale Místní národní výbor na faru umísťoval další nájemníky. Po roku 1990 byla fara konečně zapsaná jako majetek farnosti, ale léta zanedbané údržby se na budově podepsala. Ani v následujících letech neměla farnost prostředky na opravu chátrajícího kostela, natož fary.

Od roku 2014 přestala být fara obývána docela. Roku 2018 biskupství českobudějovické opravilo dva pokoje na faře pro možného budoucího faráře, který se ale při nedostatku kněží jen těžce hledal. Neobývaná fara s dvěma upravenými místnostmi byla roku 2019 poskytnuta Kněžské fraternitě sv. Petra (FSSP) jako sídlo komunity, zatímco poutní místo a farnost byla Biskupstvím českobudějovickým svěřena do správy FSSP.

V roce 2022 pak Fraternita sv. Petra dům od Římskokatolické farnosti Římov zakoupilo, neboť FSSP mělo být investorem nezbytné rekonstrukce domu.